Úvod do geografických informačních systémů (GIS)
Jednotlivé činnosti v projektu GIS – návrh databáze a vstup dat
Vytisknout  studijní materiál

Studijní článek: Sekundární zdroje – již jednou zpracovaná prostorová data

Sekundární zdroje - již jednou zpracované primární zdroje

Obecně lze o sekundárních zdrojích říci, že jsou v nich obsaženy chyby získané již během prvního zpracování dat, tudíž nemohou být přesnější než zpracovávané primární zdroje.

Manuálně přes klávesnici

Manuální digitalizace

Princip digitalizace:

Existují dvě základní metody digitalizace:

Konkrétní postup digitalizace:

  1. Definování oblasti - definování minimálních a maximálních hodnot souřadnic.
  2. Registrace mapy - zadání nejméně 4 kontrolních (vlícovacích) bodů (co možná nejvíce po obvodu).
    Jedná se například o rohy mapových listů, od kterých známe souřadnice v souřadnicovém systému. Nejprve se do GIS zadají souřadnice těchto bodů v cílové soustavě, např.: S-JTSK a potom se tyto body identifikují (kliknutím) na mapě.
    Výsledná přesnost digitalizace záleží na měřítku a přesnosti původní mapy.
  3. Vlastní digitalizace mapy,
  4. Editace chyb - nespojení čar, nedotahy a přetahy, vícenásobné zaznamenání - souvisí s topologickým čištěním (viz. dále).

Poznámka: pro rastrové systémy je pak nutné udělat rasterizaci, více o ní později, v části věnující se zpracování dat.

Výhody ruční digitalizace:

Nevýhody:

Scannování a vektorizace

Stále rozšířenějším způsobem převodu dat z analogové do digitální (rastrové) formy je scannování. Vykonává se pomocí scannerů, zařízeních sloužících k optickému snímání dokumentů (více KIV/ZPG).

Existují tři různé typy scannerů:

+ Další speciální scannery, např. 3D, nemají pro GIS použití.

Hodnocení scannerů:

Nejdůležitějšími hodnotícími ukazateli jsou:

V GIS se používají scannery monochromatické (dvojúrovňové) nebo šedotónové, ale i barevné.

Při uvádění rozlišení si je třeba dát pozor na typ uváděného rozlišení a na přesnost. Někteří výrobci uvádějí raději interpolované (softwarové) rozlišení, které je podstatně větší než optické (hardwarové).

Interpolace spočívá v tom, že se interpolují sousední pixely tak, aby vznikl nový pixel, tzn. že výsledné rozlišení vzroste. Tato metoda má dobré výsledky pro barevné a šedotónové obrazy (hlavně fotografie), výsledky jsou však podstatně slabší (lépe řečeno nedostatečné) pro diskrétní barevné nebo monochromatické předlohy (mapy, výkresy , …), což její využití v GIS činí nevýhodným.

Konkrétní postup při scanování:

  1. Výběr rozlišení - to je docela důležité rozhodnutí, jelikož platí, že dvakrát větší rozlišení vede ke čtyřnásobné velikosti výsledného souboru. V manuálu k ARC/INFO jsou doporučeny následující hodnoty pro různé typy podkladů. Viz obrázek
  2. Výběr přesnosti scanneru a také přesnosti vstupních dokumentů (nikdy nedostanu přesnější výstup než vstup, vždy je to naopak). V této části je také nutné uvažovat zkreslení vstupních dokumentů (papír se roztahuje a smršťuje - je lepší scannovat z nějakých nesrážlivých materiálů). Vyhodnocení nároků na rozlišení a přesnosti vede k výběru konkrétního scanneru.
  3. Příprava mapy ke scannování - očištění od mechanických nečistot, identifikace vlícovacích bodů, případně úpravy nečitelných částí.
  4. Vlastní scannování.
  5. Registrace (transformace rastru) pomocí vlícovacích bodů, probíhá analogicky jako u digitalizace.
  6. Volitelně úprava obrazu ( jas, kontrast, prahování, ekvalizace histogramu).
  7. Volitelně čištění rastrového podkladu.
  8. Volitelně vektorizace.

Princip vektorizace, více o ní až v části zabývající se zpracováním dat v GIS: